Clive Barkers Jericho
Není těžké uhodnout, že vaším úkolem bude zadupat všechen ten neřád hodně hluboko, a to i s jejich vůdcem, ztělesněním antického zla – Prvorozeným.
Hra začíná v kůži kapitána Rosse, drsného velitele ještě drsnějšího týmu jménem Jericho. Ten je nasazován na operace s nálepkou paranormální. Jedna taková je zrovna na pořadu dne, když se v arabském městečku Al-Khali začne třást země a vylézat z ní monstra všeho druhu. Není těžké uhodnout, že vaším úkolem bude zadupat všechen ten neřád hodně hluboko, a to i s jejich vůdcem, ztělesněním antického zla – Prvorozeným.
Velkým příslibem hry bylo využití týmu, který je netradičně velký – jeho členy je sedm špičkově vycvičených lidí. Každý je přitom zaměřen zcela odlišně, má jiné zbraně i schopnosti a brzy zjistíte, že s některými se vám hraje lépe a s jinými hůře. Druzí jmenovaní tak logicky ustoupí do pozadí, byť se jim zcela nevyhnete nikdy. Nastávají určité situace, kdy je vám hra toho kterého borce přímo vnutí. Jsou tu drsní hoši s kulomety a mocí nad časem (obligátní zpomalování), ale třeba i kněz schopný uzdravovat a oživovat.
Mezi jednotlivými borci lze zcela libovolně přepínat a jistě se hodí říci, že v řadě misí nebudou na scéně všichni, ale jen někteří z nich. Ideou nejspíše bylo, aby se hráč volbou charakterů musel přizpůsobit taktice a druhům monster. Obvykle je to ale zbytečné a v boji si vystačíte s kýmkoliv. Nejen to ale ruinuje potenciál týmového hraní. Autoři jakoby se nemohli rozhodnout, zda chtějí taktickou, nebo naopak jen prostou akci. Nakonec zvolili nevhodný kompromis. První myšlenka se opírá právě o tým, který ale nedochází účelného využití. Z rozdělování příkazů se totiž brzy stává nadbytečná fraška. Jericho je rozděleno na dvě části, skupiny Alpha a Omega – obě z nich můžete lehce korigovat rozkazy typu „držet pozici, postup vpřed“ či dirigování na daná místa mapy. Jenže doomovský aspekt se projevil ve stavbě úrovní, jež nejsou ničím jiným než lineárními koridory, takže taktický element postrádá smysl. Zkrátka neustále postupujete dopředu a jediné, co vás zajímá, je palebná síla. V některých momentech, především v úzkých místech, jsou parťáci spíše na obtíž.
Pokud byste je měli všechny držet při životě, nedělali byste nic jiného, a když už člověk hraje střílečku, chce především mačkat spoušť a ne injekční stříkačku
Tvůrci zjevně spoléhali na to, že umělá inteligence spolubojovníků (o nepřátelích nemluvě) nebude v omezeném prostoru tak důležitá. Do jisté míry měli pravdu, ale přesto je její odbytost občas zdrojem frustrace. Dostanete-li se do opravdu frenetické přestřelky, v níž se vyskytují i vybuchující monstra, máte o starosti postaráno. Přestože parťáci obstojně pálí a čas od času i využijí svých schopností (žádnou vychytralost ale nečekejte), povětšinou stojí jen na místě a nechávají se kosit i ze strany nepřátel. Proto se hodně často válí na zemi ve smrtelných křečích. Pak se vaší nejoblíbenější postavou stane kněz Rawlins se schopností oživovat. Jenže jsou situace, kdy pobočníci padají v pravidelných a hodně krátkých intervalech. Pokud byste je měli všechny držet při životě, nedělali byste nic jiného, a když už člověk hraje střílečku, chce především mačkat spoušť a ne injekční stříkačku.
Clive Barker na hře odvedl zřejmě maximum, co mohl, protože vyprávění nikterak originálního, nicméně dobře pojatého příběhu stojí za to a na jinak hodně béčkovou akci je snad až příliš dobré. Právě to vás u monitoru udrží nejspíše až do konce, což je podpořeno ještě krátkou herní dobou, která u většiny hráčů nejspíš nepřesáhne osm hodin. Za tuto periodu ale stihnete docela hodně, konkrétně celé čtyři důležité epochy lidstva. Rozjedete se překvapivě ve 2. světové válce, poté přichází přesun do středověku mezi křižáky, následuje slavná doba římského impéria a na závěr si střihnete pár misí v době nejstarších civilizací.
Rovněž design monster není vůbec špatný a z některých jde doopravdy strach. I na nich je vidět čitelný rukopis Cliva Barkera. To však rozhodně neznamená, že byste se v Jerichu měli něčeho lekat. Za celou dobu hry se nám to nepoštěstilo, a to zejména z důvodu, že titul má mnohem blíže k masové vyvražďovačce typu Painkiller než k Undying. Navíc na kvantitě kreatur se nemuselo tak šetřit.
VIDEO
Na první pohled vypadá Jericho k světu. Grafika působí konzistentním, atmosférickým dojmem, a bude to nejspíš právě ona, co ke hře přiláká davy hráčů. Místy totiž vypadá opravdu nechutně – v tom dobrém slova smyslu. Hledáte-li ale technologickou dokonalost, hledejte dále, po bližším prozkoumání se zpracování totiž před takovým Crysis, UT 3 či Call of Duty 4 musí sklonit. Nepatříte-li ale mezi hnidopichy, budete spokojeni. Oproti tomu zvuky zbraní pochvalu nezaslouží, hudba naštěstí dojem vylepšuje.
Rovněž design monster není vůbec špatný a z některých jde doopravdy strach.
Recenze se nesla v negativním duchu, protože jsme se na Jericho hodně těšili. Bylo ale asi bláhové očekávat další Undying, když ten se nepotkal s úspěchem. Kvalitní akce z toho ale klidně být mohla, jen kdyby se autoři dokázali rozhodnout, zda chtějí hratelnost taktickou, nebo masově zabijáckou. Hororové hře by slušel spíše plíživější postup a pomalé nasávání temné atmosféry. Nakonec však uveďme věci na pravou míru – Jericho, okleštěno od všech očekávání, není špatným kouskem. Provede vás zajímavými prostředími, ukáže brutální monstra a nechá řádně zastřílet. To ale dokáže každá, aspoň trochu dobrá střílečka, tahle je navíc hodně krátká.
HW Nároky
Výrobce/Vydavatel | Mercury Steam / Codemasters |
Distibtor ČR | cdprojekt |
Platforma | PC |
Multiplayer | Ano |
Minimální konfiguace | CPU 1,8 GHz, 512 MB RAM, 128 MB 3D karta |
Doporučená konfiguace | CPU 2,5 GHz, 1024 MB RAM, 256 MB 3D karta |
zdroj: www.bonusweb.idnes.cz